Manželku mi vzala rakovina! Nebylo jí ani 30 let

Prožij každý den, jako by byl tvůj poslední! Takovou zkušenost mi zanechala tvrdá rána osudu, která mě připravila o veškeré mé štěstí. Moje manželka mě dělala nejšťastnějším mužem na světě a chtěl jsem s ní strávit celý život. Nečekal jsem však, že společný čas bude tak krátký. Ani ne ve 30 letech mi ji vzala rakovina a já žiju jenom kvůli dvěma malým dětem, které jsou důkazem naší lásky.

Když jsem potkal Andreu, věděl jsem na první pohled, že je to ta pravá. Říkal jsem si, že jsem se asi narodil pod šťastnou hvězdou, protože tahle krásná brunetka to měla úplně stejně. Tehdy jsem ještě netušil, jak brzy moje šťastná hvězda zapadne.

S Andreou jsme si rozuměli ve všem. Měli jsme stejné zájmy, vyhovovali nám naši přátelé, oba jsme byli úspěšní v práci. Netrvalo proto dlouho a brali jsme se. Svatba byla nádherná a nevěsta byla tou nejkrásnější pod sluncem. I když jsem pořádný tvrďák, u oltáře jsem měl co dělat, aby mi netekly slzy štěstí, že si beru tuhle skvělou ženu.

Stejné to bylo i ve chvíli, když mi moje milovaná oznámila, že čekáme dítě. Narodil se nám krásný syn Jiřík a zanedlouho po něm dcerka Zuzanka. Všechno bylo jako v krásné pohádce, kterou by nám všichni ostatní mohli závidět.

Jenomže i v pohádce se vždycky najde zlo, které je třeba překonat. Možná bych raději bojoval s černokněžníkem nebo drakem, ale proti nám stála zákeřná nemoc, z jejíchž spárů jsem nemohl svou drahou manželku vytrhnout, ani kdybych za to zaplatil životem. Častá únava a bolesti hlavy dohnaly Andreu až k lékařům, kteří jí diagnostikovali zhoubný nádor na mozku. Bohužel byl v místě, kde se nedal operativně odstranit, protože by ji to ohrozilo na životě.

I když jí lékaři nabízeli chemoterapie a ozařování, výsledek byl zcela jasný. Nádor roste a Andree zbývá několik měsíců života. Léčbou by sice mohla získat nějaký čas navíc, ale nemoc už byla v takovém stadiu, že vyléčení bylo nemožné.

Stáli jsme před rozhodnutím, zda podstoupit léčbu, nebo ne. Andrea se rozhodla, že chce čas strávit se mnou a s dětmi a nechce ho promarnit v nemocnicích. Přiklonili jsme se k jejímu přání, přestože bylo těžké smiřovat se s tím, že nepodstoupíme léčbu, která by přece jen mohla přinést zázrak. Doufali jsme v něj, přestože jsme věděli, že by se nestal.

Poslední měsíce jsme se všichni snažili být co nejvíce spolu, abychom si sebe maximálně užili. Děti jsme různými historkami o vílách a nadpřirozených bytostech připravovali na to, že se maminka jednoho dne promění v anděla, který odletí do nebíčka a bude je z něj hlídat.

I když se na odchod milovaného budete připravovat roky, nemůžete na to být nikdy dostatečně připravení. Stejné to bylo i u nás. Andrea slábla každým dnem víc a víc a bylo jasné, že brzy přijde to, co jsme si nikdo nepřáli. Když se to stalo, zhroutil se mi celý svět. Vzal bych si snad i život, nebýt těch dvou malých zlatíček, která mě potřebovala více než kdy jindy.

Už je to pár měsíců, ale na ženu myslíme každý den. Ta bolest je stejná, jako by odešla před malou chvílí. Když se neudržím a rozbrečím se, naše malá Zuzanka mě hladí svýma malýma ručkama po tváři se slovy, že maminka je přece v nebi a dívá se na nás.