Žil jsem s přítelkyní. Pravdu o sobě mi řekla až po čtyřech letech vztahu!
Žil jsem s přítelkyní, která byla před tím muž! Pravdu mi řekla až po čtyřech letech vztahu!
S Martinou jsem žil čtyři roky a pomalu jsem začal pomýšlet na potomka. Vždy když jsem na to téma zavedl řeč, má drahá polovička mě odpálkovala. Dlouho jsem nechápal, proč se tomu tak urputně vyhýbá. Potom mi ale svěřila šokující tajemství, které přede mnou roky skrývala!
Když jsem jedno krásné odpoledne venčil v parku svého labradora, všiml jsem si slečny, která mě na první pohled upoutala. Krásné dlouhé vlasy a milý úsměv. Přemýšlel jsem, jak se s ní dát do řeči. Vyřešil to za mě Max, který se rozběhl za jejím psem, a tím nás dal dohromady. Po dlouhých dvou týdnech, kdy jsme se každý den vídali při venčení našich mazlíčků, jsem ji pozval na rande. Netrvalo dlouho a stala se mojí přítelkyní.
Martina bydlela sama, a proto jsme většinu času trávili u ní. Po několika měsících jsem poznal její rodiče. Pozvali nás na večeři. Hned při vstupu do jejich domu jsem si všiml fotky, kde byli oni a zhruba desetiletý klučina. Ptal jsem se Martiny, kdo to je. Otázka ji viditelně zarazila, chvilku přemýšlela a potom spustila.
„Je to můj bratr. Bohužel v jedenácti letech zemřel na leukémii,“ řekla se slzami v očích. Víc jsem se neptal, nechtěl jsem jí vracet bolestivé vzpomínky a jí se viditelně ulevilo, že se dál neptám. Společnost její rodiny byla příjemná. Padli jsme si do noty. Při odchodu jsme si slíbili, že se budeme vídat častěji, což jsme také dodržovali.
Roky plynuly, já jsem se od rodičů přestěhoval k mé lásce a žili jsme s našimi psy spokojený život. Už mi táhlo na třicet let a začal jsem pomýšlet na potomka. Častokrát jsem se mojí lásky ptal, jestli by chtěla holčičku, nebo chlapečka a taky, kdy by si dítko přála. Vždycky však moje otázky rychle zamluvila něčím jiným, nebo musela jít nutně něco udělat. Prostě se tomu viditelně vyhýbala.
Jednou večer u sklenky vína jsem toto téma opět načal. Martina už opět fikaně začala mluvit úplně o něčem jiném a já jsem vybuchl. „Můžeš mi laskavě říct, proč se tomu pořád vyhýbáš? Nechceš mít snad se mnou dítě? Myslíš si, že bych byl špatný otec?,“ zasypal jsem ji otázkami. Martina dlouho mlčela, ale pak spustila. To, co jsem slyšel v následujících minutách, mě srazilo na kolena.
Má láska mi řekla, že nemůže mít děti. „Zbývá nám jenom adopce,“ řekla stroze. Objal jsem ji a řekl, že to přede mnou přece nemusela tajit. Na to se rozplakala a začala vyprávět.
„Víš, já nemůžu mít děti, protože jsem před několika lety byla ještě muž. Narodila jsem se jako Marek. Vždy jsem se ale cítila víc jako žena. Už když jsem byla malá, navlékala jsem se do šatiček,“ vylíčila mi. Nevěřícně jsem na ni zíral. Bála se mi to říct, abych ji neopustil. Myslela si, že by se mi zhnusila a já bych s ní dál nemohl být. Také mi přiznala, že na té fotce, na kterou jsem se ptal u jejich rodičů, nebyl její bratr, ale ona ještě jako malý kluk. Tu historku s leukémií a bratrem si vymyslela.
Takže jsem čtyři roky žil s ženou, která byla před tím muž. Celé ty roky mi lhala. Ve vztahu plném lží jsem nemohl pokračovat. Opustil jsem ji. Především proto, že mi neřekla od začátku pravdu, ale i představa, že byla muž, mi nedělá vůbec dobře.
