Čtvrtek 17. srpna 2017
svátek má Petra, zítra Helena
    NEDĚLNÍ ROZHOVOR

    Petra Černocká: Občas na mě někdo volá, kde mám koště?

    19.03.2017 11:55 / celebrity google+ twitter facebook

    Petra Černocká je zpěvačka, herečka i moderátorka, nicméně každý ji vidí jako tu Saxánu v Dívce na koštěti. Jak se ale dneska má, co dělá, co ji těší, proč by chtěla více spolupracovat se svou dcerou? Na to se ji Bleskove.cz zeptalo v pravidelném Nedělním rozhovoru.

    Cernocká Petra lupa
    Petra Černocká miluje lidi, ale ještě víc zvířata! | Archiv P. Černocké

    Petro, jak pro Vás začal letošní rok? 

    Řekla bych, že skvěle. Já jsem ale celkem nenáročná. Mě stačí, že neležím v posteli se zápalem plic, jako v tom startu předešlého roku. To jsem to  patrně poněkud přehnala s předvánočním koncertováním a skončilo to kolečkem různých vyšetření ve Vinohradské nemocnici, což bych si už nerada zopakovala. Hned v lednu jsem měla, mimo jiné, milé vystoupení v Chodovské tvrzi v Praze, kam jsem opět zapomněla pozvat své kamarády, kteří mi už pár let říkají, že by mě rádi někdy viděli vystupovat na jevišti a ne jen na narozeninových večírcích u mě doma. Tak se tímto omlouvám.

     

    Ale prý jste měla jsem i jeden nezapomenutelný cestovatelský zážitek?

    (smích) Ano, ale nečekejte nějaké Maledivy, nebo tak něco. Jednalo se o cestu vlakem na vystoupení do Košic. Zatím jsem všude jezdila autem, ale tohle byla fakt pohodička. Dokonce mě po hodině jízdy vyhledali dva milí pánové, kteří mě a mého muže pozvali na oběd do jídelního vozu! Řekla jsem si „pane jo, to jsem tedy fakt asi hvězda, když dráhy vědí, že právě já jedu s nimi!“ Bylo to ale o dost prozaičtější. Ti sympatičtí muži byli z firmy, která zajišťuje ve vlacích keteringové služby a moje jméno spatřili na pozvánce na jejich každoroční ples, tentokrát v Košicích. Museli ale vynaložit určité úsilí, aby zjistili, jestli náhodou nepojedeme společně ve vlaku, což jsem upřímně ocenila.

     

    Co teď tedy chystáte nového?

    No právě, že jenom chystám. Dospěla jsem do období, kdy jsem si uvědomila, že příliš času věnuji organizaci toho, co dělám (vzato do důsledku zajišťování peněz ) v poměru k tomu, co bych dělat opravdu chtěla. Už delší dobu nosím v sobě nápad propojit dvě generace. Tedy moje zpívání se zpíváním mé dcery. Jenou jsem byla tak hrozně nastydlá, že jsem chtěla odvolat vystoupení, které bylo dost náročné v tom, že kromě zpívání jsem měla celý večer i moderovat. Mého muže napadlo ať brnknu mojí Báře jestli nemá čas, že by mi s tím trochu vypomohla. Dopadlo to překvapivě skvěle. To, co matička ve stresu zapomněla říct, dcerka vtipně dopovědělam a když zazpívala pár písniček ze svého repertoáru, vypadalo to tak, že jí jen tak z jeviště nepustí. Ve finále se i improvizovaně přidala k mojí písničce Koukej se mnou si píseň broukej a fakt nám to spolu ve všech směrech slušelo. Jenže je tu právě ta organizace! Bára má svou kapelu a stále zpívá i ve vokální skupině Yelow sisters, takže moc času nemá.


     
    Od slavné Saxany, tedy Dívky na koštěti, s níž vás diváci a fanouškové neustále spojují, uplynulo přes 40 let. Čím si vysvětlujete, že je ta pohádka tak populární?

    V době kdy se film objevil v kinech, diváky opravdu okouzlil. Byly to časy, kdy byl téměř každý film, jaksi povinně, říznutý tehdejší ideologií. Soudruhům tehdy také uniklo, že v Dívce na koštěti ke všemu hlavní hrdinka byla bytost nadpřirozená, což bylo do té doby tolerováno pouze v pohádkách. Navíc to byla komedie originální a velice povedená, což diváci oceňují dodnes. Když k tomu přičteme nostalgii těch, kteří na tenhle film šli do kina ještě jako děti, tak se oblíbenost tohoto filmu celkem dá vysvětlit. Pěkné byly i kostýmy. Když mi tehdy první filmovací den maskéři narazili na hlavu tu dost praštěnou paruku, byla jsem trochu nešťastná. No vidíte, i v tomto směru měli naopak šťastnou ruku, protože dodnes na dětských karnevalech pár Saxánek najdete, což mě těší.

     

    Pokřikoval či stále pokřikuje na vás někdo Saxáno?

    Dnes už si to nikdo netroufne. Asi už působím jako vcelku úctyhodná dáma. No tak, jen občas nějaký  'vtipný' a možná trochu pod vlivem pán, když jdu kolem, zahlaholí: A kdepak jste, paní Černocká, nechala koště?

     

    A co písnička, stala se hitem, hraje se v rádiích. Proč se dnes z filmových písní nestávají hity?

    Já myslím, že nějaké filmové hity se občas urodí i v této době. Pár jich jistě mají na kontě Uhlíř se Svěrákem, jen nejsou tak úzce spojené s filmem, pro který vznikaly. Když zaslechnete, jak zpívám Saxáno…, tak nemáte pochybnosti, odkud tu písničku znáte. Saxáno, zapsáno, a je vymalováno.


     
    Pak ale po desítkách let následovala Saxana 2. Jak na vás působí to pokračování?

    Řekla bych, že první film měl o něco lepší příběh, zatím co ten druhý už měl k dispozici techniku, která umožnila dokonalejší iluzi opravdových kouzelných triků. Film „Saxána a lexikon kouzel“ myslím více ocenily děti než rodiče.

     

    Jak ale vzpomínáte na natáčení první Saxany a máte z toho nějaký opravdu veselý zážitek?

    Můj život je na nějaké ty veselé historky z filmování chudičký. Bude to ale spíš proto, že někteří herci mají nádherný talent z celkem banální situace vytěžit maximum, aby z toho vznikla dobrá historka. Umí si něco přidat, zápletku náležitě přibarvit a domyslet hezkou poentu. Já jim to vlastně závidím. Když slyším Naďu Konvalinkovou vyprávět historky s Lábusem, tak se nesmírně bavím, i když tuším, že to možná bylo maličko jinak.

     

    Jak vzpomínáte na Helenu Růžičkovou?

    Více jsem ji poznala až v letech, kdy jsme se potkávaly na, jak se říkalo, estrádních scénách. Docela jsme se sblížily při více méně ambulantních klubových vystoupeních. S mým budoucím manželem, kytaristou Jirkou Pracným, jsme Helenu vyzvedli doma, odjeli na vystoupení, kde jsem ji chvíli zpovídala, a pak zazpívala sem tam nějakou písničku. Byla to více méně improvizace, ale legrace fakt byla. Helena pak Jiřímu jednou vyhádala z lógru a z data narození jeho zásadní osmiletý životní cyklus. Vyšlo mu všechno. Prostě je fakt, že v osmi začal hrát na housle, v šestnácti na kytaru, ve čtyřiadvaceti se oženil se svou první ženou a tak dále. I to, že se jsme se my dva spolu sblížili, když mu bylo čtyřicet, vlastně vyšlo. Mě třeba řekla, že mám trochu špatný krevní oběh a že bych se měla každé ráno střídavě sprchovat horkou a studenou vodou. A víte, že si na ni každé ráno vzpomenu, ale to je tak nějak všechno. Studená voda a hned po ránu? Brrrrr!  

    Petra Černocká momentálně vystupuje s programem pro dospělé i pro děti a chystá projekt s dcerou Bárou!
     

     

    Pro jaké publikum v současné době vystupujete? 

    To je hodně různorodé, stejně jako akce, na kterých zpívám. Když je to klasika, tedy kulturní dům, vím že tam budou lidé mezi čtyřiceti až řekněme šedesáti. Často ale vystupuji i pro děti. Správě tušíte, že především díky Saxaně. Písniček pro děti jsem si proto napsala docela hodně. A pak firemní oslavy, což je možná trochu oříšek, protože věkové rozpětí diváků je značné. Nemohu tedy spoléhat na to, že když zazpívám některý ze svých hitů, třeba „Náklaďák“, že zaujme staršího pana ředitele stejně jako jeho osmadvacetiletou asistentku. Takové akce vyžadují plné nasazení a veškerý šarm, kterým disponuji já i můj manžel. Ten naštěstí, za ta léta, co spolu vystupujeme, vyzrál i jako vtipný sparingpartner. 

     

    A co herecké role, příležitosti. Byly vlastně některé další od Dívky na koštěti? 

    Po Saxaně jsem docela často točila na Slovensku. Dostala jsem třeba hlavní roli mladé matky ve filmu, který se překvapivě ale jmenoval Otec. Úspěšná byla i televizní trilogie Nepokojná láska. V té době jsem ale měla kapelu Kardinálové, se kterou jsem objížděla republiku, takže jsem především byla chápána jako zpěvačka. Jen občas jsem si ale odskočila do filmu v nějaké menší roli. Před dvěma lety jsem se však objevila v dost zásadní roli starostky ve filmu Juraje Šajmoviče Andílek na nervy. Teď jsem takzvaně na čekané, jestli zase přijde nějaká herecká nabídka. Určitě bych se tomu nebránila.

     

    A co divadlo? Lákalo vás někdy? 

    Od dob Semaforu jsem už nikdy regulérní angažmá v divadle neměla. Divadlo je dřina, nevím jak bych to zvládala, protože můj handicap je i netrénovaná herecká paměť. Když se točil Andílek, tak jsem doma poctivě dřela text, a pak třeba na place režisér něco málo z textu vyhodil, nebo i něco přidal. Doufám že na mě nebylo vidět, že jsem v takové chvíli byla na mrtvici. Pro Pavla Řezníčka, se kterým jsem měla nejvíc scén, to viditelně nebyl žádný problém. 

     

    Dovolte mi otázku - za pár let oslavíte jubileum. Jak to proboha děláte, že stále takhle skvěle vypadáte? 

    Zcela upřímně, já si připadám plus minus, více méně, stále stejná. Ne že bych na tváři neviděla pár vrásek, které tam, mršky, ještě vloni nebyly. Nebo že bych si nevšimla, že i když cvičím a méně baštím, stejně mám nějaký ten nepříjemný faldík v pase. Mě prostě stačí, že jsem si stále podobná, typově stále stejná. Přijde mi infantilní snažit se popřít, že stejně jako všichni normálně stárnu. Starší žena má jedinou možnost, jak uspět, když ji mladší ročníky berou jako stále inspirativní, rozumnou a vcelku zábavnou bytost. Tím samozřejmě nemyslím směšnou. Takové bývají právě ty, na kterých je znát, že jejich jediný životní program je zastavit prchající mládí.

     

    Je to i mladším manželem a pohodovým životem s ním?

    Tak to dozajista také hraje velkou roli, jakého máte po boku partnera. Většina mužů, kteří přicházejí do let, zdá se, rychleji zpohodlní, chcete-li, zbačkorovatí, než ženy. Takže o pár let mladší manžel, který s vámi drží krok, je výhodou. Všimla jsem si, že když jdu na nějakou přednášku, nebo i do divadla, v hledišti fakticky převažují ženy. Obávám se, že jejich muži v tu chvíli prožívají slastné chvíle v křesle před televizí, kde mají puštěný nějaký sportovní kanál. A víte, které muže, bez ohledu na jejich věk, upřímně nesnáším? Ty, co svoji partnerku dokážou 'vtipně shodit' i ve společnosti. Znáte to. Někdo vysekne poklonu manželce například slovy: Vypadáte opravdu skvěle a moc vám to sluší. A on na to třeba: To byte pane měl být u nás doma po ránu, to byste koukal, to je jiný kafe! Vždycky se v takové chvíli podívám na svého manžela a moc mě těší, že má také pohoršeně zvednuté obočí. Můj muž by se nikdy nesnížil k tomu, že by si léčil mindrák tím, že by mi blbými poznámkami snižoval sebevědomí. A to je také jedna z vlastností, pro kterou ho mám ráda a je mi s ním dobře.

     

    Jste už také babičkou, zřejmě tou nejkrásnější v českém šoubyznysu. Nevadí vám to slovo “babička”? 

    Z úst mojí vnučky mi slovo babička zní krásně, až sladce. Určitě by mi dala za pravdu i sama Božena Němcová. Ale proti tomu titulu nejkrásnější babička v šoubyznysu bych se ohradila, to je hodně přehnané. Fakt je, že dnešní babičky vypadají úplně jinak než před sto lety. 

     

    Co vy a móda? Ulítáváte na trendech, nebo spíš razíte heslo - že to co vám sluší, je prostě hezké?

    Sledovat trendy v módě mě samozřejmě baví, ale taky už vím, co si mohu a co nemohu vzhledem k mé postavě dovolit. Dospělé ženy už prostě vědí, jestli jim sluší víc sportovní, nebo romantická móda. Jestli si mohou dovolit úzkou a krátkou sukni, nebo jsou pro ně výhodnější dobře střižené kalhoty. A pokud taky vědí, jaké barvy jim padnou, tak by to mělo být s jejich oblečením v pořádku. V tomto směru si celkem věřím. Taky mám pár dobrých kamarádek, které mě upozorní na nějaký ten módní přešlap. A když ne ony, tak mě občas pokárá módní kritička Františka Čížková (smích). Mimochodem té dámě, jako jediné, věřím, že tomu rozumí a ke všemu moc dobře píše. Její formulace mě vždycky pobaví. Těším se, až si přečtu její knížku, kterou nedávno vydala, na kterou jsem ještě neměla čas. 

     

    Jak ráda relaxujete?

    Občas si něco namaluji, hodně čtu a s kamarádkou, která na rozdíl ode mne rozumí obrazům, chodím na výstavy. To, co jsem všechno vyjmenovala, zní asi podezřele ušlechtile, ale mám i hodně běžných zálib. Třeba sedět s kočkou na klíně před televizí, kde řeší nějakou vraždičku Mentalista. To je fakt moc pěkný chlap, přesně můj typ, který jsem pochopitelně za celý svůj život nepotkala. Jo a když jsem někdy hodně rozhozená, tak uklízím jako blázen. To mě zaručeně zklidní.

     

    A co dovolená, kam nejraději vyrážíte - kam se letos chystáte?

    V březnu má můj manžel narozeniny, a protože je stále větší oříšek přijít na to, co mu koupit, vyřešila jsem to zájezdem k moři. Pojedeme už před sezonou, tedy přesněji v květnu, abych se předopálila a mohla pak doma vyrazit v letních šatičkách s opálenýma nohama. Můj manžel, který není tak marnivý jako já, bude v lokaci, kterou jsem vybrala, spíš potěšen korálovými útesy a barevnými rybkami. Jako každý rok pak na podzim ještě vyrazím do tepla s dcerou a malou Coco. Takhle investovat peníze mi přijde smysluplnější než třeba móda, o které jsme mluvili. O botách jsme ale nemluvili, že ne? Tam to mám trochu jinak (smích). U mě ale moře, na rozdíl od trendy oděvních kousků, nikdy nevyjde z módy.

     

    Nějaký osobní či profesní a zatím nesplněný sen?

    Mě na snění moc neužije. Tuto disciplínu přenechávám dětem, které jsou v ní nejlepší. Vzpomínám si, jak jsem jako malá holka snila o tom, jak to bude skvělé, až mi bude šestnáct a budu už konečně dospělá. No a pak mi šestnáct bylo, no a co? Splněné sny jsou tak trochu za trest. To nejhezčí, totiž to těšení, už máte za sebou. Nezbyde vám nic jiného, než si vysnít nějakou další metu, kterou až zdoláte, učiní vás možná šťastným. Nemyslím si, že život, který máme k dispozici, je tu pro tom abychom si plnili jeden sen za druhým. Nepřipadá mi to jako moc dobrý plán. Mě asi stačí, že mohu dělat muziku, která mě těší, a že jsem obklopená rodinou, která mě má ráda a pohlíží na mě jako na osobu v mnoha směrech i užitečnou a možná i inspirativní.

     
     
    Máte nějaké životní motto, kterým se řídíte?

    V poslední době se snažím řídit heslem: Nerozčiluj se nad tím, co není v tvých silách změnit. Raději hledej to, co změnit k lepšímu můžeš!
     

    nely | bleskove.cz

    Komentáře ke článku